Již od doby kdy člověk začal žít usedle, dokonce i dříve v prehistorických dobách se setkáváme s fenoménem domácího kultu. Jedná se o náboženský projev uctívání nadpřirozených sil v prostorách obydlí, kam se přinášejí oběti za účelem ochrany rodiny a domu. Domácí kult býval obvykle propojen s uctíváním předků, nebo ženských chtonických božstev.
Ve starém římském náboženství měli své ochranné bůžky nebo duchy jednotlivé rody, ale i stát, vojsko a různá místa i instituce.
Říkalo se jim larové, latinsky lares. Larária mívali též lidé doma, často ve výklencích ve zdech kam ochranným bůžkům přinášeli oběti, ale mohla být umístěna třeba i na křižovatce, nebo jiných místech vyžadujících zvláštní ochranu. Doma též uctívali bytosti podobné lárům, tak zvané penates. Penáti měli také ochrannou funkci, ale vázali se výlučně k rodinným předkům. Pozůstatky domácího kultu a uctívání duchů míst se zachovaly dodnes v lidovém povědomí díky pověstem, v nichž se vyskytují v podobě domácích skřítků a duchů.
Bohyní, ochránkyní rodinného krbu byla Hestie nebo též Vesta. Oheň byl darem od bohů, byl dárcem světla, tepla a života. Proto byl důležitou součástí domů krb. Rozžíhání nového ohně znamenalo obnovu života a ochranné božské přízně pro dům. Nejdůležitější oheň, který se vztahoval k prosperitě celého římského státu, hořel ve Vestině chrámu. Posvátný oheň, který musel být získán pouze z hořícího stromu po zásahu nebeským bleskem, udržovaly kněžky bohyně Vesty, panenské vestálky, které sloužily též jako věštkyně. Chodily oblečené v bílých závojích a těšily se v římské společnosti veliké úctě. Vestálkami se často stávaly dcery z lepších rodin. Kněžkami bývali až do svých třiceti let a poté se mohly výhodně provdat. Pokud však některé z nich zhasl posvátný oheň, byla potrestána smrtí pohřbením zaživa.
Domácí kult
